Co je jubileum

„Jubileum“ je označení významného roku; název je odvozen od nástroje, který se používá k jeho zahájení. V tomto případě je tímto nástrojem yobel, beraní roh, který se používá k vyhlášení Dne smíření (Jom kipur). Tento (židovský) svátek se koná každý rok, ale zvláštního významu nabývá, když označuje začátek jubilejního roku. V Bibli o tom můžeme najít první zmínku: Jubilejní rok se měl připomínat každých 50 let, neboť se mělo jednat o rok „navíc“, který se měl konat každých sedm týdnů po sedmi letech, tj. každých 49 let (srov. Lv 25,8–13). Přestože nebylo snadné jej zajistit, měl se vyznačovat jako doba obnovení řádného vztahu s Bohem, mezi lidmi navzájem a s celým stvořením a zahrnoval odpuštění dluhů, navrácení zpronevěřené půdy a období neobdělávání polí.

Lukášovo evangelium cituje proroka Izajáše a popisuje Ježíšovo poslání takto: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy“ (Lk 4,18–19; srov. Iz 61,1–2). Ježíš tato slova naplňuje ve svém každodenním životě, v setkáních s druhými lidmi a ve vztazích, které přinášejí osvobození a obrácení.

V roce 1300 vyhlásil papež Bonifác VIII. první jubileum, známé také jako „svatý rok“, protože je to doba, v níž nás proměňuje Boží svatost. Četnost svatých roků se v průběhu času měnila: zpočátku se slavily každých 100 let, později, v roce 1343, papež Klement VI. snížil interval mezi jubilei na každých 50 let a v roce 1470 je papež Pavel II. stanovil na každých 25 let. Existovaly také „mimořádné“ svaté roky: například v roce 1933 se papež Pius XI. rozhodl připomenout 1900. výročí vykoupení a v roce 2015 papež František vyhlásil Rok milosrdenství jako mimořádné jubileum. V průběhu staletí se měnil i způsob, jakým se jubilejní roky připomínají: původně svatý rok spočíval v pouti k římským bazilikám svatého Petra a Pavla, později přibyla další znamení, například svaté brány. Účastí na svatém roce se získávají plnomocné odpustky.

Znaky jubilea

•  

  Poutě

  Jubileum nás vyzývá, abychom se vydali na cestu a překročili hranice. Když cestujeme, neměníme pouze fyzicky místo, ale proměňujeme také sami sebe. Proto je důležité se dobře připravit, naplánovat si cestu a poznat cíl. V tomto smyslu začíná jubilejní pouť ještě před samotným začátkem cesty: výchozím bodem je rozhodnutí vydat se na cestu. Etymologie slova „pouť“ je poměrně výmluvná a v průběhu let doznalo jen malých významových změn. Slovo pochází z latinského „per ager“, což znamená „přes pole“, nebo snad z „per eger“, což znamená „překročení hranic“: oba možné původy poukazují na příznačný aspekt podniknutí cesty.

  V Bibli je Abraham popisován jako člověk na cestě: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce“ (Gn 12,1). Těmito slovy začíná Abraham své dobrodružství, které končí v zaslíbené zemi, kde je připomínán jako „potulný Aramejec“ (Dt 26,5). Také Ježíšovo působení můžeme vnímat jako cestu, a to z Galileje do svatého města Jeruzaléma... „Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma“ (srov. (Lk 9,51). Kristus sám vyzývá své učedníky, aby šli touto cestou, a také dnes jsou křesťané těmi, kdo ho následují a vydávají se za ním.

  Cesta probíhá postupně: lze si vybrat různé cesty a místa, která je třeba objevovat; skládá se z konkrétních okolností, okamžiků katecheze, posvátných obřadů a liturgie. V průběhu cesty nás naši společníci obohacují o nové způsoby porozumění věcem a nové perspektivy. Součástí cesty je také rozjímání o stvoření, které nám pomáhá uvědomit si, že péče o stvoření „je základním projevem naší víry v Boha a naší poslušnosti jeho vůli“ (papež František, List k Jubileu 2025). Pouť je zkušeností obrácení, proměny vlastní bytosti, aby se připodobnila Boží svatosti. Během pouti člověk také sdílí zkušenost těch, kteří jsou z různých důvodů nuceni opustit svou vlast, aby hledali lepší život pro sebe a svou rodinu.

•  

  Svaté brány

  Ze symbolického hlediska má svatá brána zvláštní význam: je nejvýznamnějším znamením jubilea, protože hlavním cílem poutníka je projít jí. Otevření této brány papežem představuje oficiální začátek svatého roku. Původně byla jen jedna brána, a to v bazilice svatého Jana v Lateránu, která je katedrálou římského biskupa. Později, aby se jubilea mohlo zúčastnit co nejvíce poutníků, otevřely své svaté brány i ostatní římské baziliky.

  Při překračování prahu svaté brány se poutníkovi připomíná úryvek z 10. kapitoly Janova evangelia: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ Všichni, kdo vcházejí mnou, jsou spaseni. Průchod svatou branou vyjadřuje rozhodnutí následovat Ježíše, který je Dobrým pastýřem, a nechat se jím vést. Brána je průchod, který uvádí poutníka do nitra kostela. Pro křesťanské společenství je kostel nejen posvátným prostorem, k němuž je třeba přistupovat s úctou, vhodným chováním a oblečením, ale také symbolem společenství, které pojí každého věřícího s Kristem: je to místo setkání a dialogu, smíření a pokoje, které čeká na každého poutníka, kostel je v podstatě místem společenství věřících.

  V Římě nabývá tato zkušenost zvláštního významu díky spojitosti Věčného města se svatými Petrem a Pavlem, apoštoly, kteří založili křesťanskou komunitu v Římě a jejichž učení a příklad jsou vzorem pro celou církev. V Římě byli umučeni a jejich hroby jsou spolu s katakombami místy neustálé duchovní inspirace.

•  

  Smíření

  Jubilejní rok je znamením smíření, protože stanovuje „příznivý čas“ (srov. 2 Kor 6,2) pro obrácení. Jsme povoláni postavit Boha do středu svého života, přibližovat se k němu a uznávat jeho prvenství. I biblická výzva k obnovení sociální spravedlnosti a úcty k zemi vychází z teologické skutečnosti: je-li Bůh stvořitelem vesmíru, je třeba mu dát přednost před každou skutečností a dílčími zájmy. Je to Bůh, kdo činí tento rok svatým tím, že nám propůjčuje svou vlastní svatost.

  Jak připomněl papež František v bule vyhlašující mimořádný Svatý rok 2015: „Milosrdenství neodporuje spravedlnosti, ale je výrazem Božího zacházení s hříšníkem, kterému nabízí další možnost nápravy, obrácení a víry. [...] Boží spravedlnost je milosrdenstvím uděleným všem jako milost v síle smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Kristův kříž je tedy Boží soud nad námi všemi a nad světem, protože nám nabízí jistotu lásky a nového života.“ (Misericordiae Vultus, 21).

  Konkrétně jde o prožívání svátosti smíření, o využití tohoto času ke znovuobjevení hodnoty zpovědi a osobního přijetí slova Božího odpuštění. Existují některé jubilejní kostely, které zůstávají otevřeny nepřetržitě, aby umožnily přístup ke svátosti smíření. Na přijetí svátosti se můžete připravit podle průvodce.

•  

  Modlitba

  Je mnoho důvodů a způsobů modlitby, ale základem je vždy touha otevřít se Boží přítomnosti a jeho nabídce lásky. Je to Duch Syna, který volá křesťanské společenství k modlitbě a umožňuje každému člověku vrátit se k Otci. Byl to Ježíš, kdo svěřil svým učedníkům modlitbu Páně, kterou vykládá Katechismus katolické církve (srov. KKC 2759–2865).

  Křesťanská tradice nabízí i další texty, například Zdrávas Maria, které mohou pomoci najít slova k oslovení Boha: „Prostřednictvím živého předávání, tradice, Duch svatý v církvi učí Boží děti modlitbě.“ (KKC 2661).

  Chvíle modlitby během cesty ukazují, že poutník má Boží cesty „ve svém srdci“ (Ž 83,6). Občerstvení poskytují také různé zastávky a příležitosti k odpočinku na cestě, často situované kolem kaplí, svatyní nebo jiných míst zvláště bohatých na duchovní význam, kde si člověk uvědomuje, že – před ním a vedle něj – tudy prošli jiní poutníci a že po stejných stezkách vedly cesty svatých. Trasy vedoucí do Říma se totiž často shodují s cestami mnoha světců.

•  

  Vyznání víry

  Vyznání víry – známé také jako „symbol“ – je znamením identity pokřtěného. Vyznání víry vyjadřuje stěžejní obsah víry: stručně shrnuje hlavní pravdy, které věřící přijímá a dosvědčuje v den svého křtu a které sdílí s celým křesťanským společenstvím po zbytek svého života.

  Existují různá vyznání víry, která ukazují bohatost zkušenosti setkání s Ježíšem Kristem. Tradičně však existují dvě, která si v církvi získala zvláštní uznání: apoštolské a nicejsko-cařihradské vyznání víry, které bylo zformulováno nejprve v roce 325 na nicejském koncilu v dnešním Turecku a poté upřesněno na konstantinopolském koncilu v roce 381.

  „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení“ (Řím 10,9–10). Tento úryvek od svatého Pavla zdůrazňuje, jak hlásání tajemství víry vyžaduje hluboké obrácení nejen ve slovech, ale především v chápání Boha, sebe sama a světa. „Modlit se s vírou „Věřím v Boha“ znamená vstupovat do společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým a také s celou církví, jež nám víru předává a v jejímž lůně věříme“ (KKC 197).

•  

  Odpustky

  Jubilejní odpustek je konkrétním projevem Božího milosrdenství, které přesahuje a přetváří hranice lidské spravedlnosti. Tento poklad milosti vstoupil do lidských dějin ve svědectví Ježíše a svatých a životem ve společenství s nimi se naše naděje na vlastní odpuštění posiluje a stává se jistotou. Odpustek umožňuje osvobodit srdce od břemene hříchu, aby bylo možné v plné svobodě vykonat náležité zadostiučinění.

  V praktické rovině zahrnuje zkušenost Božího milosrdenství některé duchovní úkony určené papežem. Ti, kdo se kvůli nemoci nebo jiným okolnostem nemohou zúčastnit jubilejní pouti, jsou přesto zváni, aby se zapojili do duchovního putování, které jubilejní rok provází, obětovali utrpení svého každodenního života a účastnili se eucharistické slavnosti.

•  

  Liturgie

  Liturgie je veřejná modlitba církve: slovy II. vatikánského koncilu je to „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (Sacrosanctum Concilium, 10). Středobodem křesťanské liturgie je mše svatá – eucharistická slavnost, při níž se skutečně přijímá Tělo a Krev Kristova. Sám Kristus jako poutník kráčí po boku učedníků a odhaluje jim Otcova tajemství, aby i oni mohli říci jako učedníci na cestě do Emauz: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ (Lk 24,29).

  Jedním z liturgických obřadů, který je specifický pro jubilejní rok, je otevírání Svatých bran. Až do minulého století papež symbolicky zahajoval bourání zdi, která v letech mimo jubilejní rok Svatou bránu udržovala zazděnou. Zedníci pak cihlovou zeď zcela odstranili, aby se Svatá brána mohla otevřít. Od roku 1950 se obřad změnil a nyní je zeď rozebrána předem a v rámci slavnostní zpívané liturgie papež bránu zvenčí otevře a projde jí jako první poutník. Tento a další liturgické projevy, které provázejí Svatý rok, zdůrazňují, že jubilejní pouť není jen intimním, osobním gestem, ale je znamením cesty celého Božího lidu do Království.

•  

  Dobročinnost

  Milosrdná láska je hlavní charakteristikou křesťanského života. Nikdo si nesmí myslet, že poutě a udělování jubilejních odpustků lze redukovat na nějaký magický rituál, aniž by věděl, že je to právě život v lásce, který jim dává nejvyšší smysl a skutečný účinek.

  Na druhé straně je láska prvořadým znakem křesťanské víry a specifickým projevem její věrohodnosti. V souvislosti s jubileem by se nemělo zapomínat na výzvu apoštola Petra: „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů“ (1 Petr 4,8).

  Podle evangelisty Jana láska k bližnímu, která nepochází od člověka, ale od Boha, umožní v budoucnu rozpoznat pravé Kristovy učedníky. Je tedy zřejmé, že žádný věřící nemůže tvrdit, že věří, pokud nemiluje, ani naopak že miluje, pokud nevěří.

  I apoštol Pavel opakuje, že víra a láska tvoří identitu křesťana; láska je to, co plodí dokonalost (srov. Kol 3,14), víra to, co umožňuje lásce takovou být.

  Milosrdná láska má tedy v životě víry své specifické místo; ve světle Svatého roku je navíc třeba znovu zdůraznit křesťanské svědectví jako nejzřetelnější projev obrácení.